26. – 28. 9. 2025 Trojmezí

Hrad Landštejn románská pevnost v lesích České Kanady

Nultý ročník akce Trojmezí 1170-1278 se realizoval v rámci stejnojmenného projektu, který si klade za cíl vytvořit podmínky pro oživení a rekonstrukci historických událostí a doby 13. století v ČR. Konal se v unikátním románském Státním hradě Landštejně. Jelikož se v rámci sdružení Curia Vitkov věnujeme období 12. století a počátku 13. století, nebylo v okamžiku, kdy jsem byla pozvána, abych na akci jela v roli kuchařky družiny nynějšího pána z Hradce, co řešit. Pomyslnou třešinkou na dortu potom pro mě bylo, že jsem mohla vařit ve špičkovém nádobí, jenž vytvořil Pavel Macek v archeoskanzenu pod Dívčím Kamenem. (Více se o archeoskanzenu dozvíte ZDE.) To mi také za víkendovou dřinu v kuchyni velkoryse ponechal a už se velice těším, až si v něm budu moci v archeoskanzenu Curia Vitkov opět něco lahodného uvařit.

Nádobí je zcela unikátní tím, že je vyrobeno autentickými technologickými postupy od zpracování hlíny, přes modelování nádob dle současných poznatků o jejich tvarech ve sledovaném období, až po výpal. Oproti soudobým tvarovým nápodobám středověké keramiky se liší tím, že má vyšší nasákavost střepu. V praxi to znamená, že pokud do nádoby nalijete vodu, tak po chvíli hladina poklesne, protože ji nádoba absorbuje do stěn. Stejným principem ale absorbuje i část připravovaného pokrmu a s nimi i jeho chuť a odér. Proto musí být další pokrmy vařené v této konkrétní nádobě alespoň přibližně stejného složení. V opačném případě by to negativně ovlivnilo chuť pokrmu. Specifická je potom také manipulace s tímto typem nádob, protože musí být postupně nahřívány, než jsou přistaveny k plamenům, a naopak postupně chladnout. (O dalších pravidlech, která musí být dodržena při jejich užívání, aby nedošlo k jejich zničení se rozepíši v konkrétním článku v budoucnu.)

V jednom z klání se soutěžilo i v rychlosti rozdělání ohně, což je dovednost velice potřebná i v kuchyni.

Ačkoliv jsem oproti původnímu plánu v pátek dorazila pozdě v noci a tábor budovala za vydatného deště, následujícího dne se naštěstí počasí umoudřilo, takže jsem na ohni vařila již v suchu.  Odpoledne dokonce okolí hradu zalilo i zlatavé podzimní slunce. Na této akci mi také poprvé oficiálně při vaření asistovala moje čtyřletá dcerka a dokázala, že bude do budoucna mou velkou pracovní oporou. Jak jsem již zmínila, vaření v hrncích od Pavla Macků bylo pro mě výzvou a náležitě jsem si to také užila. Jeho družině jsem k „obědu“ připravila: srnčí pečeni, lososovou paštiku, pórkový bruet, prosnou kaši a kaši sejrovou. Večer si potom pochutnali na rozebierané slepici, kdoulovém mazu, kaši z bobu a opět lososové paštice. V rámci odjezdové neděle jsme si dali k obědu kančí pečeni, švestkový konkavelit a to, co jsme nezvládli dojíst v průběhu soboty.

V rámci programu se realizoval pěší turnaj těžkooděnců, středně těžce oděných bojovníků, lukostřelecké klání a soutěž v rozdělávání ohně na čas. Při sobotní večeři potom proběhl básnických přednes. V neděli dopoledne jsme měli také potěšení absolvovat speciální prohlídku unikátní románské hradní kaple a o něco staršího románského kostelíku sv. Jana Křtitele. Bohužel jsme z časových důvodů nestihli realizovat ve spolupráci s Pavlem Macků workshop vaření v keramickém nádobí na ohni. Jistě to ale vyjde příště! Na konec stojí za zmínění můj nejsilnější zážitek, kdy jsem v rámci manipulace s hrnci v ohništi klacíkem vyryla kovový patrně středověký žetonek velikosti drobného penízku, jež jsem samozřejmě neprodleně odevzdala paní kastelánce. Té bych touto cestou chtěla poděkovat, že umožnila konání takovéto báječné akce. Velký dík patří především hlavnímu a jedinému organizátorovi Pavlovi Mackovi, spolu s obdivem, že se do takto velkolepého podniku pustil.

Návštěva románského kostelíku sv. Jana Křtitele byla pomyslnou třešinkou na dortu v rámci této vydařené akce.